Do bernských alp jezdím pravidelně už několik let a mým snem byly vždy ty tři krásné hory Eiger, Mönch a Jungfrau.
Mám za sebou několik výstupů v Alpách, na nejvyšší horu ve vysokém Atlasu a Kazbeg 5047 m.n.m. v Gruzii. Jsem aktivní člověk, ovšem ne profesionální sportovec. Z pozice CEO v ackee.cz vlastně kancelářská krysa, která pracuje docela hodně. Ale i dvě mé děti jsou docela dobrý trénink psychické i fyzické kondice. 🙂 Na letošní výstup na švýcarské čtyřtisícovky jsme se s parťákem Ondrou svědomitě připravovali, a to je myslím základ úspěchu. V zimě jsme dvakrát trénovali na těžkých rakouských vícedélkových ledech (kondice, technika, komunikace, test vybavení).
Přípravná fáze
Vždy začínám na Summitpostu, kde si vyberu a načtu varianty tras, obtížnosti a praktické tipy. Pak projdu Google a YouTube. Dám si dohromady dokument s harmonogramem a poznámkami k výstupu. Je naprosto nezbytné vše nastudovat předem. Navíc mě to baví!
Mönch – 4107 m.n.m. – Nollen Route
Obtížnost D – Obtížné, převážně pasáže IV, místy V. Sníh občas přesahuje 55 °. Na Nollenovi sklon až 80 °.
Eiger – 3970 m.n.m. – South Ridge
AD – Více obtížné, převážně pasáže III, místy IV. Sníh 40–45 °, místy 50 °.
Jungfrau – 4158 m.n.m. – Souteast Ridge via Kranzbergegg
PD – Poměrně obtížné, převážně pasáže II, místy III. Sníh do 35–40 °. Použití maček a cepínu nezbytné, jistá chůze, často velká expozice.
Vyrážíme: Praha Dejvice – 230 m.n.m.
S Ondrou se potkáme v Praze okolo 21 h večer, sbalíme, nakoupíme a okolo 22:30 vyrážíme směr Plzeň – Norimberg – Karlsruhe – Basel – Bern – Grindelwald. Skoro vždy jezdíme přes noc. Dálnice jsou prázdné, minimalizujeme možnost zdržení. V řízení se střídáme a ráno v 6:45 jsme v Grindelwald grund u stanice zubačky. Parkujeme na místě pro vícedenní staní, platí se až po odjezdu 6 CHF/den. Šetříme čas a cestu po asfaltu. Zubačkou jedeme do stanice Kleine scheidegg 2061 m.n.m. za 27 CHF.
Guggihütte – 2791 m.n.m.
Je mlha, viditelnost tak na 100m, mírně mží. Na nástupišti se ptáme mladé, sympatické průvodčí, kudy vede cesta na Guggihütte, kde chceme přenocovat. Bohužel neví, ale ochotně se ptá kolegů. Až třetí paní ví a ukazuje cestu. Pak ještě padne otázka: “A to jako chcete jít pěšky?” Po naší kladné odpovědi a odchodu se ještě několik minut upřímně smějí.
Výstup by měl trvat okolo 4h. Máme sbaleno na 6 dní v horách (vaření, plyn, jídlo, 2x 60m lano, ledovcové šrouby a další matroš). Jestliže Radek Jaroš vyráží s 30kg batohem a říká mu “těžká svině”, my těm našim 15–20kg začali říkat “lehké svině”. Za intenzivního deště se zastavujeme na čaj u stanice Eigergletcher 2320 m.n.m. Trošku jsme si zašli a museli jsme se vrátit a z hřebínku odbočit doprava k potoku na cestu ke Guggihütte (není značeno a kvůli špatné viditelnosti jsme odbočku minuli). V tomto úseku je dobré sledovat GPS, jinak je cesta bezproblémová. Okolo 14 h jsme na Guggihütte. Vítá nás starší pán správce “děda”. Řek, který už 60 let žije ve Švýcarsku. Vaříme, odpočíváme, bavíme se. Občas nám něco zakáže nebo upozorní, že něco děláme chybně, ale jinak je to milý člověk. Okolo 16 h jdeme prohlédnout trasu. Po hodinovém traverzu, kdy se cesta hodně sype a je dost exponovaná, dojdeme až k Eigergletru a tušíme, že je někde chyba. Na Monchplateau jsme měli odbočit určitě dříve. Na chatě to rozebíráme s dědou. Večer ještě přijdou dva mladí Švýcaři, v batohu nemají skoro nic a jeden má astma. Doporučuje se vycházet z chaty mezi 2–3 h ráno. Švýcaři plánují odchod v 5:30. Sestup z Mnicha je prý rychlovka za 1–1,5 h. Rozhodneme se přidat k nim, plánujeme budík na 4:30.
Mönch – 4107 m.n.m.
Poté, co se vyhrabeme z postele, má děda už zatopeno a vaří vodu na čaj. Nasnídáme se, rychle pobalíme. V 5:30 opravdu i se Švýcary vyrážíme, ti nám rychle utečou. Je kolem nuly a jdeme podle čelovek. Děda jde překvapivě s námi a navede nás na správnou cestu. Za což jsme mu moc vděčni, loučíme se a postupujeme na Monchplateau 3112 m.n.m.
Výstup po občas zmrzlých kamenech nám zabere 2 h. Na Monchplateau začíná svítat, svačíme, pijeme čaj. Jak se člověk nehýbe přijde zima, beru tenkou péřovku a vydržím v ní až na vrchol. Bereme mačky a cepíny a konečně vyrážíme na umrzlý firn, který se občas střídá se skálou. Jak se blížíme k Nollenovi, sklon svahu jde nahoru. Já mám lezecké, automatické mačky a cítím se výborně. První část Nollena, traverz doleva a výstup k “nosní dírce” dáváme bez jištění. Ondra to na turistických mačkách nemá tak na pohodu, ale zvládá. Stejně nebylo moc vhodné místo na obléknutí sedáku a přípravu lana (samozřejmě, že bylo…). Až v “nosní dírce” bereme sedáky, lana, šrouby a jdeme na věc. Ondra mě jistí z “nosní dírky”.
Leze se mi výborně, vynechávám postupové jištění a po 55m lana dělám v ledu štand. Doberu Ondru a jdu na další délku. Na konci už se sklon mírní. Kopu ve firnu, ale led nikde. Jistím jen pomocí cepínu. Výstup je však poměrně snadný. Doberu Ondru a zjišťujeme, že máme Nollena za sebou. Upřímně trošku zklamání, dali jsme to skoro solo. Určitě by nám stačilo jen jedno lano a 3–4 šrouby. Nicméně nás těší krásné počasí, slunce a výhledy. 🙂 Postupujeme přímo až k sedýlku pod Mnichem. Výstup je to dlouhý a náročný, místy určitě 70 °. Celou dobu na předních hrotech, lýtka dostávají pořádně zabrat. Jen na jedné skalce kopu ve firnu sedačku a postupně odpočívám já i Ondra.
Pak už to dolézáme až do sedýlka a v 14:00 jsme tam. Fotíme, svačíme. Mně už došla voda, chtěl jsem roztavit sníh, ale Ondra má ještě celý litr, takže si odlévám. Ve 14:40 jsme na vrcholu. Trošku fouká, ale je krásně. Jsme tu sami a vychutnáváme plných 30 min. Připijeme si Diplomatikem, dáme čokoládu. Ondrovi se bohužel nepodaří zapálit cigaretu se speciálním tabákem Mapacho. Výhled je úžasný a Aletschgletscher největší evropský pevninský ledovec je impozantní. Tohle patří bezesporu k nejkrásnějším zážitkům v mém životě. Všude klid a celé Alpy jsou jen vaše!
Teď už jen sestup, těším se na sjíždění firnu na cepínech, dáte třeba půl kilometru za pár minut. 🙂 Bohužel z počátku je to po hřebenu úzkou cestičkou, na obě strany kilometrový sráz. Jdu opatrně, občas se mi stane, že mačkou zavadím o návlek, tkaničku, cokoliv. Po hřebenu bohužel následuje žulová skála, která se nesype, ale občas jde o IV i V lezení. Občas jsou zde tyče, které jde použít k jištění, ale nechceme se zdržovat. Jdeme půl hodiny, hodinu a skála je nekonečná. Cesta není vždy jasná, někdy lezu i po zadku. Shit, tohle jsem fakt nečekal. Hodinový sestup, co předpokládali Švýcaři, to nebude ani náhodnou. Dojde mi voda, ale nemám sílu to řešit. Stejně není ani místo, kde by šel nabrat sníh a uvařit. Teda možná jo, ale prostě si říkám, že už bude chata. Po 2 hodinách sestupu na mačkách v strašném marastu si říkám, že je to to nejhorší, co jsem kdy lezl. Jasně, na vrchol by to bylo něco jiného, ale ten sestup je nekonečný. Často odpočívám, kochám se výhledem, svítí sluníčko, nic mi nechybí. Až na jídlo a vodu. 🙁 Občas zavřu oči a krásně by se spalo. Musím dál, nadávám na summitpost i Švýcary, že tohle jsem měl sakra vědět. Přemýšlím, jestli v dubnu/květnu jsou kameny zasněžené a sestup snadnější… Po 3 hodinách konečně skála končí a už nás čeká jen 500 m po sněhu na chatu. Jsem pořádně vyčerpaný. Říkám si, že by bylo báječné, kdyby pro mě přijelo psí spřežení nebo i ta pitomá čtyřkolka s pásama, co se občas v Krkonoších prohání. Nezbývá nic jiného, musíme jít po svých.
Za pár minut jsme na velké moderní chatě Mönchsjochhütte 3650 m.n.m. Nemají slevy pro členy alpských spolků, vše má svůj řád, ceny velmi vysoké, spíše se jedná o dost komerční hotel. Jsme jediní, kdo má s sebou vlastní jídlo, vaříme na terase a jíme ve společné obrovské jídelně pro 100 lidí. Bavíme se o dnešním výstupu a co dáme zítra. Unaveni jdeme kolem 20 h spát. Po hodině mě budí Ondra, že nemůže otevřít oči. Jdu na recepci, jestli nemají nějaké kapky, mastičku. Bohužel nemají, ale napadá je heřmánkový čaj, který má dezinfekční účinky. Ondra si vytře oči heřmánkem, vezme 2 ibalginy a snad se mu daří i usnout.
Jungfraujoch 3471 m.n.m.
Už v 7:30 nás budí paní správcová, že musíme vstávat. Ondra je na tom špatně, otevřené oči ho bolí, na denním světle to bude ještě horši. Vrcholky hor se halí do mlhy. Dnešní den by byl jen o odpočinku, možná malé procházce. Jelikož nemáme žádné léky na jeho oči, tak se rozhodneme dojít na 30 min vzdálenou stanici zubačky a nechat se dovést k autu. Výhodou je, že nám Eiger a Jungfrau zůstávají na příště.
Závěr
- Vše pořádně promystele a připravte předem.
- Mějte kvalitní, nejlépe ledovcové brýle, opalovací krém s vysokým faktorem, jelení lůj na rty.
- Vše si připravte v klidu na chatě. I takové maličkosti jako poskládání batohu. Věci, co budu potřebovat nahoru.
- Nastavte si komunikační pravidla s parťákem. Pokud se někdo cítí nekomfortně, tak se mu snažte pomoci.
- Pokud je dobré místo, nefouká a třeba svítí slunce, tak se v klidu najezte, uvařte čaj. Později na to nebude příležitost!
- Vždy je lepší se na chvilku zastavit, něco sníst, zregenerovat než se přemáhat a jít hodiny na “automat”.
- GPS s trasou v telefonu, hodinkách je velká výhoda!
- Plyn a vlastní jídlo vám ušetří třeba i 1000 Kč/den.
Západoalpská klasifikační stupnice
- P – Dobrá pěší cesta.
- PE – Cesta bez obtíží, například v lese mimo cesty.
- TF – Dobrá cesta, obtížnost skály nepřesahuje I UIAA, místy I–II.
- F – Snadné, převážně pasáže I, místy II. Sklon svahu do 30 °. Náznaky lezení.
- PD – Poměrně obtížné, převážně pasáže II, místy III. Sníh do 35–40 °. Použití maček a cepínu nezbytné, jistá chůze, často velká expozice.
- AD – Více obtížné, převážně pasáže III, místy IV. Sníh 40–45 °, místy 50 °.
- D – Obtížné, převážně pasáže IV, místy V. Sníh občas přesahuje 55 °.
- TD – Obtíže se zvětšují, průstupy významných alpských stěn, skála dosahuje obtížnosti VI, krátké ledové úseky 90 °.
- ED – Špičkové výstupy výkonnostních sportovců. Kolmé ledy, obtížné mixy a skály nejméně VII.
- ABO – Extrémně obtížné, dlouhé a nebezpečné túry na horní hranici lidských schopností.
