Reklama
 
Blog | Martin Půlpitel

Varování: Sledování televize způsobuje rakovinu!

Je to právě týden co jsem si na kole na singltreku v Novém městě pod Smrkem zlomil stehenní kost a strávil jsem pár dní v nemocnici. Zlomenina to byla komplikovaná, tříštivá a letěl jsem vrtulníkem do liberecké nemocnice. Operace dopadla dobře a mě už nezbývá nic jiného než protrpět pár týdnů zdlouhavé rekonvalescence.

Minulý pátek po obědě jsme přistáli na střeše liberecké nemocnice. Původně jsem se chtěl nechat operovat v Motole (jsem z Prahy, mám tam přítelkyni, přátelé a 3 roky jsem ve FNM pracoval), ale kvůli vytížení sálu jsem se nakonec rozhodl pro operaci v Liberci. Něž jsem mohl být připraven na operaci, dostal jsem se na standardní třílůžkový pokoj na traumatologii. Na pokoji byl asi třicetiletý potetovaný motorkář s externě zafixovanou pravou nohou a spoustou odřenin a asi padesátiletý pán ve vážném stavu s mnohačetnými zraněními vnitřních orgánů.

Krom kapaček a občasné návštěvy sester nám dělala společnost už jen televize na stěně. Vládce ovladače byl motorkář a občas mu do programu mluvil děda. Neustále se střídala TV Nova, TV Prima, jejich mnoho klonů a nekonečné bloky reklam. Od doby, co jsem začal studovat vejšku, jsem televizi prakticky neviděl. Byl jsem naprosto šokován těmi nekonečnými bloky reklam, kde se střídaly ty na různé typy půjček (rychlá, japonská, bezpečná, neporazitelná…), všechny slibovaly rychlé peníze úplně pro kohokoliv!

Měl jsem toho dost na přemyšlení. Do jaké nemilé situace jsem se dostal, jak se to mohlo vlastně stát, že to bude asi jen sen, že přece kolo je jedna z těch bezpečnějších věcí, co dělám, jak dlouhá bude rekonvalescence, že si nechci nechat ujít narození dcery a jak dlouho budu bez sportu… A tak jsem tu televizi dokázal na pár hodin vytěsnit. Konečně jsem mohl jít na sál a zbavit se toho teroru. Cestou na sál mi podává ruku sympatický africký anesteziolog a to ještě ani netuším jaká to bude jízda.

Naštěstí moderní medicína značně pokročila, mám dobrého operatéra, dostanu hřeb přímo do kosti a fixaci hřebíky a šrouby. Řezy do svalu budou malé a samozřejmě vše bude probíhat v celkové narkóze. Začnou to do mě prát. Musím se neuvěřitelně smát, plácám úplný blbosti, jako co to sakra je, jízda, jo v Himaláji jsem byl vloni a že ten černý pán je borec. Sbíhají se u mě lidi, že tenhle je vážně dobrej a ať se jdou všichni podívat.

Operace prý nebyla vůbec jednoduchá, byl jsem na sále 3 hodiny, do mých tuhých kosti nešlo vrtat vrtačkami a vše se muselo dělat ručně. Nicméně si nechali pořádně záležet a dopadlo to super.

Ufff nejhorší mám za sebou, myslím si. Ještě pod vlivem narkózy se proberu na svém pokoji. Ještě po dvacáté třetí hodině jede televize. Do žíly mi proudí další chemická “dobrota”, ale nedá se to vydržet. Mačkám nouzové tlačítko a šeptám sestře, ať tu televizi vypnou, že mě to rozčiluje. Spím docela dobře, ale už v šest hodin ráno nás budí na ranní hygienu, následnou snídani a vizitu. První co pánové udělají, je samozřejmě zapnutí televize. A mně se chce tak moc spát. Lékař z vrtulníku říkal, že budu v nemocnici tak čtrnáct dní. Když mi před pár lety dělali v Krči ruku, byl jsem tam asi 5 dní. Dávám si za úkol vypadnout, jak jen to půjde. Cítím se dobře, většinu dne prospím a občas se přistihnu, jak zírám na neuvěřitelně tupý program v televizi. Je mi horko, číst se nedá, v neděli mi snad přijde elektronické předplatné Respektu, kde si alespoň pustím audio část do sluchátek. Pánové konstatují, že v televizi stejně nic nedávají a tak se jde spát. Chodíme spát kolem dvaadvacáté hodiny po 16 hodinovém, kontinuálním vysílání braku s reklamami. Končí neděle a cíl je jasný. Být do dvou až tří dní propuštěn nebo si zajistit převoz do Motola.

V pondělí mám třetí den po operaci a při vizitě se mladý lékař ptá, jak se mám. Říkám, že bezvadně. On na to, že mě dnes nebo zítra po kontrolním rentgenu pustí. Pár sekund jásám, než sestra řekne, že jsem zatím ještě nechodil. Ujišťuji přítomné, že to nebude problém a domlouvám si na dnešek program. Před obědem přijde rehabilitační sestra s berlemi. Není to sranda i při sedu se mi parádně motá hlava. Pomalu se postavím na berlích, ale teče ze mě pot, dělám jen nesměle jeden krok a hned zpět. Výsledek nic moc a domlouváme se na odpoledne na další trénink. Vrchní sestře říkám, že chci být odpoledne propuštěn a ona jestli si to nechci rozmyslet, protože dostala zprávu, že na berlích to nebylo nic moc. Sakra! Deset minut odpočívám, posadím se na posteli, s bolestí se natáhnu po berlích a s jistou námahou udělám pár kroků a obejdu postel. Po obědě přijde rehabilitační sestra, uděláme kolečko po chodbě, už vím, že jsem vyhrál. Je nadšená a já taky. Potvrdí moje propuštění ještě ten den. Moji spolubydlící se mě pokouší ještě zlomit. Dopoledne servírují zprávy na ČT24 – neuvěřitelné a kolem oběda docela poklidný pořad o karetách na ČT2. Nicméně nezlomí, loučím se se slovy, ať se brzy uzdraví.

Doma mě navštěvuje kamarád fyzioterapeut, radí mi cviky a jak pečovat o jizvy, abych co nejvíce zkrátil rekonvalescenci. Také zmiňuje zajímavou studii, která prokázala, že hráči basketbalu, kteří při zranění mysleli na hru, “trénovali ve snu”, měli daleko rychlejší dobu zotavení a rychlejší návrat ke sportu. Vsadím krk, že pokud by se provedla studie, kde by vzorek lidí byl dlouhodobě vystaven sledování české komerční televize, prokázala by stejný vliv na mozek, jako kouření na rakovinu plic.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama